Tipy a triky
Na fóru byl položený dotaz, jak se liší strategie v českém a anglickém scrabblu. Odpovědi se zhostil Tomáš Rodr, pravidelný účastník MČR a dvojnásobný reprezentant ČR na MS v anglickém scrabblu.
Nedávno jsem narazila na zajímavé video BBC, ve kterém se rozebírají “strategie”, jak zlepšit svou hru v rámci Scrabblu. Mluví se v něm mimo jiné o výhodách toho, když se člověk naučí slova o dvou a třech písmenech, o tom, jaká písmena jsou dobrá pro tvorbu přípon a předpon nebo také o tom, jaké písmenko by si člověk měl nechat, protože se dá během hry vždy snadno použít. Vzhledem k tomu, že video míří na anglicky mluvící hráče, se obracím na vás. Existují nějaké tipy i pro český jazyk? Jaké jsou možné strategie, které hráčům umožní získat v rámci hry více bodů? Jsou písmenka, která si stojí za to šetřit a jsou naopak některá, kterých je dobré zbavit se co nejdříve?
Leckteré scrabblové strategie jsou podobné až shodné s českými. I v češtině stojí za to se naučit dvou- a třípísmenné výrazy a „šetřit“ si v zásobníku určitá písmena. Přesný je i Váš odhad, že to budou ta, která se hodí pro tvorbu předpon, přípon a koncovek, s tím, že – jak už to tak bývá – i toto pravidlo má své výjimky. Např. nebudu si šetřit v zásobníku Ý a doufat, že mi přijde V, nebo čekat s Ů na M, natož s Ř na P+I či P+E, neboť Ř, Ý a Ů jsou všeobecně písmena spíše na obtíž – skládání předpon a přípon v zásobníku je přece pouze dílčí cíl: konečný cíl je, pokud mám příznivou skladbu písmen, složit dobré slovo, v ideálním případě tzv. bingo, tedy slovo vzniklé za použití všech sedmi hracích kamenů v zásobníku naráz, za což dostaneme 50bodovou prémii. Za příznivou kombinaci lze typicky považovat zásobník plný jedno- až dvoubodových písmen s vyváženým poměrem souhlásek a (krátkých) samohlásek, v ideálním případě ještě se žolíkem. Vysoce bodovaná písmena, např. X, Ď, Ť či Ň, je dobré si šetřit do té doby, než je bude možné výhodně umístit na prémiové pole, čímž znásobím jejich již tak vysokou bodovou hodnotu. Mezi těmito dvěma strategickými pilíři, tedy strategií pro tvorbu bing a strategií pro zacházení se štědře bodovanými písmeny, je třeba udržet kompromis. Např. mám-li slibnou kombinaci, z níž „kouká“ bingo, a přijde mi do toho nevhodně vysoce bodované písmeno, je dobré se ho zbavit hned – v extrémním případě i výměnou.
Zmíněný žolík, který se v sadě písmen vyskytuje ve dvou exemplářích, je důležitý strategický hrací kámen. Slyšel jsem (a koneckonců i zažil na vlastní oči) o neuvěřitelném přístupu slabších hráčů k tomuto kamenu. Myslí si totiž, že když nemá žádnou bodovou hodnotu, jde vlastně o zbytečný kámen a je třeba se ho co nejrychleji zbavit. To je velký omyl. V angličtině se mu říká „blank“, tedy „prázdný“ kámen, ale proč jej v češtině (mimochodem daleko výstižněji) nazýváme „žolík“? Čeští a slovenští scrabblisté si tento pojem nevypůjčili z karetních her náhodou. Lze ho totiž použít místo kteréhokoli písmene, a to včetně těch, která se v sadě nevyskytují. Proto se s jeho pomocí daleko snáze skládají binga. Žolík svému držiteli tedy poskytuje významnou strategickou výhodu, a je radno si ho tudíž šetřit do té doby, než si zásobník „vyčistím“ od nepříznivých písmen, a použít jej ke složení binga. Opět to však neplatí stoprocentně a musí se tak činit s mírou: mnoho hráčů (kdysi ve svých začátcích i já) se na „čištění“ zásobníku a složení binga tak upíná, že tím nakonec ztratí celou partii. Jsou situace, kdy nám nechodí (řečeno slovy mistra ČR ve scrabblu z r. 1998 Zbyňka Burdy) „bingotvorná“ písmena, a tehdy se naopak vyplatí nečekat a žolík použít. Kniha o scrabblové strategii The Scrabble Player's Handbook (D. K. Conklin, Harmony Books 1976) radí, aby v takových situacích bylo slovo, do něhož „obětuji“ žolík, alespoň za dvacet bodů.
Jedna z dalších základních strategií pokročilých hráčů je přehled o tom, kolik kterých písmen jedna sada obsahuje, což umožňuje odhadnout, zda soupeř disponuje konkrétním písmenem, či nikoliv. V anglickém scrabblu dodnes dokonce lze využít tabulku a použitá písmena si během hry odškrtávat. Např.: v konkrétní partii vymyslím velmi dobrý tah, jehož jediná slabina je ta, že má-li soupeř dlouhé E, může na tom pěkně „vydělat“. Důkladným prohlédnutím hrací plochy zjistím, zda obě – jelikož vím, že jsou v sadě dvě – É a v ideálním případě i oba žolíky již byly použity, a podle toho se zachovám. Někteří američtí stratégové však radí toto negeneralizovat a zdůrazňují, že v některých konkrétních situacích se vyplatí „jít do rizika“ i tehdy, když vím, že ono písmeno, které může soupeři po mém strategickém tahu vydělat, ještě nebylo zahráno; zejména tehdy, zbývá-li v pytlíku ještě hodně písmen.
Další důležitá strategie související s bingy je vytvoření místa na hrací ploše, abychom bingo měli kam položit. S výjimkou úvodního tahu, který musí překrývat středové pole, musí totiž každý tah navazovat na již zahraná písmena na hrací ploše. A často se právě stává, že „na ruce“, tedy v zásobníku, máme krásné bingo, jež však na hrací ploše není kam umístit (v anglické verzi takovému bingu říkají poeticky „homeless“ či „orphan“, tedy bezdomovec nebo sirotek). Abychom tomuto předešli, je třeba „otevírat“ hrací plochu tak, že hrajeme slova, na něž lze v hodně navázat. A když se partie chýlí ke konci nebo jsme-li ve vedení, je naopak dobrá strategie hrací plochu uzavírat, tedy všechna potenciální místa na bingo „ucpat“, byť třeba tahy za málo bodů, abychom soupeři znemožnili zvrátit průběh partie.
S tím souvisí i strategické chování hráče v situaci, kdy takové neumístitelné bingo v zásobníku právě má. Samozřejmě nám pomůže „poker face“, tedy kamenná tvář, aby soupeř nevěděl, že v duchu právě úpíme nad neumístitelným bingem, ale také strategie „nepřehánět to se strategií“. Když totiž uděláme sérii malých tahů, jimiž si „čistíme“ zásobník (viz výše) nebo si vytváříme místa na bingo, bude soupeři jasné, oč nám běží, a bude hledět nám naše plány zhatit.
Nevhodné je i vynechávání tahů. Tzv. pass (pojem vypůjčený pro změnu z pokeru), tedy vynechání tahu, podle výše zmíněné příručky The Scrabble Player's Handbook není ve scrabblu ten správný krok dokonce nikdy (samozřejmě s výjimkou konce partie, kdy už není jak hrát a je třeba ji pomocí dvojitého passu na každé straně „násilně“ ukončit). Opět tímto nemohu nevzpomenout na své neslavné začátky na turnajích před jedenácti lety, kdy jsem byl schopen „propassovat“ polovinu partie jen proto, že mi bylo líto „zničit“ bingo, které se mi momentálně skvělo v zásobníku. Nejenže tím ztratíme tah a možnost vydělat body, ale navíc se soupeř dovtípí, jak se věci mají, a bude dělat všechno pro to, aby nám zahrání binga znemožnil…
Ať již chceme či ne, na turnajích se vždy vytvoří jistá komunita závodních hráčů, kteří se turnajů účastní pravidelně. To zavdává možnost další pokročilé strategie – vysledovat u konkrétních hráčů, jak hrají, a tomu přizpůsobit styl hry proti nim. Např. se mezi hráči vyskytují tzv. „bingaři“, kteří se soustředí na skládání bing, a proti nim je dobré hrát uzavřeněji. Naopak proti začátečníkům se vyplatí hrát „drze“ – riskovat, otevírat partii, spoléhat na protihráčovu neznalost slov apod.
Závěrem je třeba říci, že ne náhodou např. o strategii v šachu vyšlo mnoho leckdy i velmi objemných knih, zatímco o strategii ve scrabblu zatím celkem dvě (krom oné výše zmíněné ještě od kolektivu autorů z řad nejlepších světových hráčů 101 Ways to Win at Scrabble, HarperCollins Publishers 2013) a z toho jedna ještě velmi tenká. Jednak ve scrabblu přece jen hraje roli element štěstí (i když v daleko menší míře, než se mnozí domnívají – jeho podíl v partii je statisticky spočten na 15–30 %, přičemž na profesionální úrovni se blíží spíše spodní hranici a naopak), jednak je scrabble oproti šachům velmi mladá hra.
A na úplný závěr v podstatě to nejdůležitější: na rozdíl např. od angličtiny či francouzštiny, kde stačí mít strategické dovednosti a naučit se slovník nazpaměť (vzpomeňme na trojnásobného mistra světa Nigela Richardse, Novozélanďana žijícího v Malajsii, který vyhrál mistrovství světa ve francouzském scrabblu, aniž by uměl slovo francouzsky), je třeba na vysoké úrovni ovládat češtinu. Leckterý rodilý mluvčí se teď málem urazí a odsekne: „Česky přece umím.“ Jenže on to není jednoduchý jazyk a skrývá spoustu léček a úskalí. Nejčastěji se – a to i v médiích – chybuje např. v tvorbě přechodníků. Nejenže mnoho lidí netuší rozdíl mezi dokonavým a nedokonavým slovesem, mnozí dokonce ani nevědí, že tyto dva druhy sloves tvoří přechodníky odlišně, ani nemluvě o četných výjimkách, na něž jsem nejednou nachytal i hráče z absolutní domácí špičky. Řada Čechů nepozná přídavné jméno v prvním pádě rodu mužského životného a neví, jak s ním zacházet, ba dokonce neumí spisovně skloňovat a pak se diví nebo rozčiluje, proč jim ten či onen tvar není uznán. I proto je třeba šířit zájem o scrabble mezi Čechy – aby si pilovali své jazykové dovednosti…
